Ozuho poslední film. Na rozdíl od jeho dvou předchozích, které mě nudily a spíše odpuzovaly, je tentokrát mistrův styl bezchybně plynulý, s občasným humorem, ale hlavně silnou lidskostí!

Můj druhej Ozu. Opět poměrně prostej děj, kromě závěrečný katarze nepříliš uchvacující. A ten prapodivnej (nebo jen nezvyklej?) filmařskej styl, kdy z herců máme často jen jejich záda nebo useknutou část těla. Hudba mi tentokrát zněla zřetelně francouzsky. Dokonce sem se sám sebe ptal, proč ty Francouzi furt seděj na zemi :DD No - tohle je taková nemastná neslaná kinematografie. Ale koukat se na to dá. 

/72%/

/thumbs ¾ up ¼ down/

Na jedné straně nelidská krutost, surovost a brutalita, na druhé lidskost, soucit, snad až blíženská láska. Kinematografií jsem nijak nadšen nebyl, i ty city drásající scény mi přišly fádní. Ale to zakomponované poselství je TAK silné, názorné a dojímavé, že mi nezbývá než říct: veledílo humanity!

Konečně po dlouhý době film s dobrým a zajímavým příběhem, který je skutečně pojatý jak vyprávění (a navíc ještě bajka, což tomu přidává další rovinu).

Velmi jednoduchý příběh. Ozův (ne úplně běžný) filmařský styl. (Výhradně statická kamera, mnoho záběrů okolního prostředí, různých detailů. Atd.) Celkově: spousta zajímavých jednotlivostí a jemných nuancí. Ve svém součtu však nejsou natolik silné, aby přebily poměrnou nezáživnost (a - tu onu - statičnost). Prostě záběry. Nic víc. (Ale možná přesně toto byl účel :D)

Typický byrokrat (30 let nepracuje, jen "chrání své místečko") dostává nevyléčitelnou rakovinu a při té přiležitosti si uvědomuje, že vlastně nikdy nežil. (Mladá kolegyně ho velmi trefně označuje Mumie.) "Život je krátký - zamilujte se, milé dívky - dokud jsou vaše rty ještě rudé - a než jste chladné - protože zítřka už nebude", brouká si jakousi starou píseň. Nakonec si uvědomuje, že jednu (užitečnou) věc ještě v životě vykonat stihne, a vkládá do ni veškerou svou energii. "Jeden z mála filmů s potenciálem někoho skutečně inspirovat k tomu, aby začal svůj život žít lépe."

Příběh čtyř lží. Lidskost je plačící batole, jež někdo odložil do rozpadajícího se chrámu. Zatímco jeden muž mu ukradne kimono, protože, jak sám přiznává, je sobec (...), druhý, v záblesku prozření svého sobectví, se jej ujímá, neboť, jak podotýká, šest děcek už má, a jestli živit o jedno víc už nehraje žádnou roli.